pátek 12. července 2013

Rozhovor Katsu Manabe (Momotaro Jeans, Japan Blue)


English version will be published shortly..



Syn zakladatele světoznámé továrny a věrozvěst džínové revoluce si Prahu skutečně oblíbil. Byl tady několikrát, a vždy dokázal nás v Denim Heads obohatit o spoustu zajímavých poznatků (mj. i  jsme měli tu čest ho představit i v našem cyklu Fashion Monday). Vzhledem k tomu, že náš koncept oslavil už dva roky existence nám dává dobrý důvod pro uvolnění rozhovoru, který vznikl v malebném prostředí na Letné. U jednoho stolu se sesedl tým Denim Heads a za japonskou stranu Katsu Manabe a Kishimoto. Rozhovor vznikal zhruba před dvěma lety, ale rozhodně nic neztratil na zajímavosti. Naopak, nám se potvrdilo mnoho informací, o kterých jsme v rozhovoru mluvili... Posezení bylo poměrně dlouhé a tomu odpovídá i rozhovor a rozsah témat, kterým se věnujeme. Budeme rádi za jakékoliv Vaše komentáře nebo dotazy..

Kishi & Katsu před ještě neotevřeným Concept Qubus x Denim Heads


Více informací o Momotaro TADY
Více informací o Japan Blue TADY
Informace o posledních novinkách Momotaro TADY
 a Japan Blue TADY



DH: Mohl bys, prosím, prozradit něco o své minulosti a o svém vztahu k denimu? Co byl hlavní důvod pro práci právě v tomto zajímavém odvětví?

KM: Jistě, minulost ... Když jsem byl ještě kluk, student střední školy, poprvé jsem si koupil levisky seprané ve vosku, a je to začátek mé džínové historie. V té době v Japonsku mnoho obchodů dělalo LEVI'S repliky, takže se lidé pobláznili do přípravy vlastního sepírání v různých částech země a užívali si tento proces celé dlouhé dny.

DH: To celé se událo přesně kdy?

KM: Před osmnácti lety.

DH: Před osmnácti lety? Ok. To je dlouhá doba ...

KM: Ano, je to dlouhá doba. A pak najednou a pak se objevily krásné boty Red Wing v obchodech a poblázění mladí lidé si je v pobláznění opět kupovali. Vypadá to pěkně, když se nosí dohromady dobrý denim a dnes již kultovní Red Wing. Sám to miluji také. To bylo v době, kdy jsem ještě neřešil svůj styl oblékání a nevěděl tom, co podniká otec. Ještě mi nedocházelo, že vyrábí stejnou látku nebo, že se angažuje v prodeji podobného materiálu, který začíná být módní.

DH: Ale v roce 1993 ještě denim nevyráběl? Anebo ano?

KM: Možná vyráběl, ale neřekl mi to. Zjistil jsem to až když jsem šel poprvé navštívit jeho kancelář pak našel přesně stejný textil, co jsem kupoval. Také jsem byl překvapen jak byla džínovina drahá, ovšem většina mých přátel začala tuto džínovinu kupovat. No a pak se z toho stal trend.

DH: Je stále trendové vlastnit krásný a kvalitní denim v Japonsku? Nebo se to rok od roku ztlumuje?

KM: Vlastně to nebylo ani předtím. Nebylo tam tolik opravdu prvotřídních kusů, o které byste stáli, normálně lidé kupovali džíny v ceně 100 EU, například od značek Levi's, Edwin nebo Big John (* populární japonská denimová značka). Ty které jsem kupoval já, tam šlo o něco jiného, ​​než nekvalitní džíny, takže s novým stylem se zvýšila i cena na úroveň 200/300 EU. Poté, když už jsem věděl, že můj otec vyrábí velmi drahé džíny, tím myslím opravdu drahé, takže ostatní lidé - většina mladých, moji přátelé a lidé z dalších společností - všichni říkali: to nemůžete dělat, mezi ostatní konkurencí je neprodáte, takové džíny přece nikdo nebude chtít. Byly zkrátka příliš drahé. Ale otec chtěl zkusit něco jiného: ​​vysoce kvalitní denim naroubovaný na japonskou tkalcovskou tradici. Denim bez kompromisů. Poté, co jsme tento plán zrealizovali, se pak reálná situace ukázala jako dobrý tah a to už v průběhu jediného roku. Měli jsme opravdu dobré prodeje. Zákazníci byli šťastní a vraceli se zpět. Užívali si náš denim. Nikdo neví, jak se to stalo, ale začli nám fandit a sdíleli své zkušenosti s ostatními.

DH: Co přimělo tvého otce mít zájem na tak výrazném amerického symbolu jako je denim? Víš to?

KM: Myslím, že první japonský denim začal vznikat kolem roku 1960. Nejprve lidé nakupovali americký denim z druhé ruky a pak ho prodávali dál. Po druhé světové válce nastaly velké změny v tradičním způsobu života a kultury, opravdu jsme si zamilovali americkou kulturu. Jen v krátkosti, velmi na nás zapůsobila autorita postav, které představovali James Dean nebo Marlon Brando, takže slavné filmové hvězdy nás naučili jak nakládat s denimovým oblečením. Bylo to poprvé, kdy se džínovina stala v Japonsku populární. Teprve posléze jsme začali přemýšlel o vlastní verzi džín.

DH: Materiál jste tkali na tkalcovských stavech firmy Toyoda anebo už přímo na amerických selvedge strojích?

KM: Nejprve jsme koupili a používají americké vintage stavy.

DH: Zřejmě přímo z Cone Mills (*továrna původních Levi's)…

KM: Ano, některé jsme pořídili z Cone Mills a jiné zase od dalších dodavatelů. Toyoda nebo Suzuki následovali, dokud tyto společnosti nezačaly vyrábět vlastní stroje. Nejprve začali zápůjčkami jiným firmám, pak se z nich stali silní hráči mezi výrobci automobilů. Možná, že některé pěkné tvary aut byly inspirovány původním nápadem. Podstatné je, že v polovině 60. let přichází první japonská značka pojmenovaná Big John.

DH: Víme o Big John. Stále existují, prosperují.

KM: Ano, jde o žijící legendu.

DH: Vyrábějí vlastní denim anebo nakupují od vás? Vlastní už nevyrábějí, nebo ano?

KM: Pouze šijí džíny. Nakupují tkaninu od ostatních, z té pak šijí džíny, ale dokázali se dostat na vrcholu, takže je už dnes po odkupu vlastní jiný subjekt. Ne tak zcela překvapivě - Big John byli v mnoha ohledech průkopníky, takže je potřeba je vnímat jako pionýry tvořící vlastní prostředí trhu. Ukázali jak se chovat tak, aby je mohl následovat celý zástup japonských denimových značek. Toto směřování považujeme za zcela normální, stejně jako se to povedlo se značkou Edwin.

Denim je jedinečný i u Japan Blue, zde Japan Blue 0703


DH: Celá ta posedlost džínama má původ v Tokiu? Anebo lépe - šířil se boom po celé zemi, včetně Okayamy?

KM: Vše začalo v Okayamě. Není zas tak mnoho továren ležících v blízkosti Tokia. Mnohem častěji tam narazíš na obchody, které zboží prodávají. Skutečná průmyslová centra jsou dislokována v severní a západní oblasti Japonska. Okayama patří mezi nejlepší výrobce na západě, je tu mnoho továren. Než jsme začali s denimem vyráběli jsme školní uniformy, takže většina škol obléká školáky komplety od nás z Rampuyi.

DH: Kishi, kdybys byl tak laskav a prozradil, co tě vedlo vstoupit do džínového průmyslu. Jaký byl důvod? Studoval jste textilní technologie?

Kishi: Nestudoval. Potkal jsem svého šéfa na vysoké škole ve věku 23 let. Katsuův otec založil firmu, a tak jsem se s ním do toho od začátku položil. Vášní pro džíny jsem vzplanul na střední škole, stejně jako každý druhý. Takto jsem vstoupil do módního prostředí.

DH: Takže si začal pracovat ve společnosti Katsuova otce a stále tam ještě pracuješ po celou dlouhou řadu let?

Kishi: Nikdy jsem nezměnil zaměstnavatele.

DH: Čili první i poslední práce… To je hezké, ale není to tak v Japonsku běžné?

KATSU: Řekněme, že je velmi těžké zůstat v jedné společnosti po dobu 13 let, jde o opravdu dlouhou dobu. Pro ovšem hraje mnoho důvodů. První věc je samotná firma, druhým důvodem je získání peněz a třetí důvod ani nepotřebuji. Naše práce je skutečně přetěžká. Pracujeme od devíti hodin až do půlnoci, zcela normálně. Někdy zůstáváme v práci až do 2 nebo 3 hodin ráno.

KISHI: Moje společnost je opravdu hodně levná (směje se). Pokud chci jít prodávat Momotaro do zahraničí, může můj šéf akceptovat jeden nebo dva měsíce volna, klidně nás uvolní.

KATSU: Děláme to zadarmo, ale učí nás to zodpovědnosti k sobě samým. Když pak vyděláte peníze obrací se to ve váš prospěch.

DH: …chcete vidět výsledky, ok…

KATSU: Můžete dělat, co chcete, ale budete muset přinést nějaké peníze nazpět. Pokud o tom budete hlouběji přemýšlet, dříve nebo později se vám to zalíbí.

DH: Pracuješ jako komerční prodejce nebo jako šéf designér ve společnosti japonském trhu?

KISHU: Před dvěma lety jsem se začal prodávat v Japonsku džíny Favorit...

KATSU: Kishi pracoval 11 let na vývoji tkaniny a také se podílel na vedení továrny, tak aby veškeré džínové tkaniny Momotaro mohli využívat i ostatní značky.

DH: Můžeme zjednodušeně říci, že Kishi je odpovědný za dohled nad denimem Momotaro?

KATSU: Ví vše o přízi, bavlně, blednutí. Ví přesně, jak vytvořit odpovídající textil.

DH: Jsi také zodpovědný za zvolenou tkaninu, odpovídající zabarvení a podobně?

KISHI: Za vše, co si jen dokážete představit, včetně propagace a designu.

DH: Myslím, že odvádíš velmi dobrou práci.

KATSU: Současné zákazníky zajímá vše, co se odvíjí od padesátkových modelů levisek, proto k němu posílají malé kousky těchto, dalo by říci, až relikvií. Kishi zkoumá a připravuje téměř totožný materiál.

DH: Opravdu?

KATSU: Prostě odvádí svoji práci.

DH: Jak důležité je pro vás pánové odkaz k tradici, k dědictví poctivé džínoviny, když vyrábíte vlastní látku? Cítíte se nějak omezováni anebo se tím nenecháte ovlivnit a vliv Levi's vnímate jen jako vodítko a zdroj inspirace?

KISHI: Všichni jsme inspirováni starými leviskami, zejména těmi z padesátých let.

KATSU: Nejprve jsme se snažili o repliky levisek z ikonických padesátých let, kvůli nádhernému fadingu, kvůli zatraceně pěkné podobě. Japonci je milují pro způsob jakým jsou vyrobeny, je totiž hoden adorace. Chtěli jsme reprodukovat přesně stejné kousky legendárních modelů jako by byly z poloviny století. Způsob jak znovuvytvořit vintage denim není úplně komplikovaný pokud se soustředíte pouze na barvu či tvar. Ovšem poté, když je nosíte rok či dva, výsledek neodpovídá. Proto jsme se snažili přemýšlet zásadněji o způsobu, jak se vcítit do kulturního kontextu, učili se z knih, navštívit klíčová místa vývoje anebo najít bavlnu zcela odpovídající originálu. A pak jsme zkoušeli, zkoušeli a znovu zkoušeli kam se dá zajít. Nakonec jsme si uvědomili, že tvoříme jeden z nejlepších vintage denimových materiálů.

DH: Možná se to podobá situaci, kdy Japonci začali s montáží aut, nemyslíte? Dovezli pár fordů, několik automobilů z Evropy, rozebrali je, zjistili, jak to funguje a pak už jen vylepšovali...

KATSU: Jasně, že jsme začali u kopií. Narazili jsme na úžasnou textilii, kterou jsme chtěli napodobit. Po čase jsme se dostaneli na vyšší úroveň až jsme nakonec začali s vlastními.

DH: Děláte to úplně jinak než Číňané. Ti totiž ve většině případů jen slepě kopírují.

KATSU: Může být, ale nejsem si zcela jistý. Rozdíl bude zřejmě v mentalitě, jde o odlišnou kulturu. Bude to znít šílené, ale Japonci se víc blíží hloubce pochopení podstaty. Jde o věc, kterou neovlivníme v průběhu pěti nebo deseti let, přece jen trvá delší dobu než se přiblížíme skutečné kvalitě. Vznikli jsme v roce 1992, ale první japonský denim už tu byl během šedesátých let. Naši lidé však neustali ve studiu a pokračujeme směrem k lepším výsledkům. Proto se tato komodita stala naší chloubou, jsme silní.

DH: Ukazuje se, že Japonci jdou pod povrch ruku v ruce s trpělivostí a snahou o zlepšení. Možná, že tento fakt vám přinesl vůdčí pozici v denimovém světě.

KATSU: Osobně chci prodávat, abych ukázal, že japonský denim je zralý pro export do dalších zemí. Stále ale zůstává pro ostatní problémem rozeznat, který denim byl vyroben automatickými stroji nebo který byly utkán ručně. Aspekt podcenění je spolutvářen lidmi, jež čerpají informace z televize. Neznají skutečnost, že japonské výrobky jsou nejlepší, že jde o vrchol snažení. Připusťme ale, že situace se lepší čím dál víc.

DH: Prostě jen nevědí, je tak?

KATSU: V Japonsku je situace na trhu mezi tolika kvalitními značkami obtížná. Soutěžíme neustále mezi sebou, jde o nepřetržitý souboj a to je dost možná i důvod, proč jsme tak dobří, proč mají naše značky takovou úroveň. V opačném případě, pokud nesetrváváte na absolutním vrcholu jako Levi's, nikdo vás nebude následovat. Pak ale nemusíte přemýšlet o soutěžení, můžete klidně prodávat z ruky, tak snadné to pro vás bude (smích).

DH: To je možná důvod, proč je aktuálně japonský denim kvalitou lepší než americký. Američané asi zaspali několik posledních let, je to tak, že?

KATSU: Tvrdí to i náš prezident (president společnosti, otec Katsu. To, že Katsu mluví o svém otci jako o presidentovi také o něčem svědčí - pozn.red.). Rosteme z důvodu konkurence, svět už nyní ví o japonské kvalitě. Otázka zní: proč je tu snaha, abychom byli ještě lepší? Zřejmě proto, že se rozbíhá další soutěž. Sami sebe nemůžeme rozprášit, což vytváří prostředí pro optimální cirkulaci, jež zahrnuje stále se lepšící materiál využívaný znovu v módním prostředí. Americký denim je velmi těžké porazit, nemůžeme proto vracet pomyslný úder stejnými prostředky. Pracují s velkým množstvím strojů, obrovským množstvím materiálu, prodávají zákazníkům masivní náklady džín. Jdeme opačným směrem, vyrábíme malé množství na pomalých nemoderních strojích z časů minulých, klademe důraz na skutečnou kvalitu. A připouštíme, že je těžké změnit situaci během okamžiku. Také nás přitahuje fakt, že i Turci anebo Italové vyrábějí ručně tkané látky v menších provozech, možná právě toto pomůže změnit jednoho dne poměr sil.

DH: Podívejme se, jaký je to paradox! V současné chvíli i např. tradiční americký výrobce džín Lee nakupuje japonský denim, aby ušil top modely pro vlastní značku. Jde o váš materiál, který Američané kupují?

KATSU: Ano, to je velmi zajímavé, ale tyto firmy kupují od jiných japonských firem. Naše tkanina je příliš drahá, i když jsem se snažil o lepší nabídku. Ovšem bez výsledku.



DH: Jaké jsou tři nejdůležitější poznávací znaky japonské džínoviny?

KATSU: Když mám popsat tu první, pak je to velmi drahý materiál, který je velmi těžké napodobit, druhá věc je způsob šití. Nevyrábíme obrovské množství, pokud šijeme, jde to opravdu pomalu, pak s ním jdeme konkurovat do dalších zemích. Tkáme tak, aby byl výsledek jemný, ale zachovával přírodní hrubost. Vlastností denimu jako textilie je smršťování, chvíli trvá než se napětí mezi vlákny povolí řešit, když vše jde podle předpokladů stává se z kalhot přirozeně padnoucí oděv. V tomto ohledu by se neměl příliš odchylovat ani v sepírání jak ho známe z fadingu u ikonických džín. Třetím znakem je šmrnc. Pokud je sepětí tkaniny a ušití v souladu, pak funguje, pokud ne, nebudete mít krásné džíny. Třetí část se těžko popisuje, musí se zažít.

DH: Předpokládám, že pracujete i s vintage šicími stroji? Jsou to japonské stroje anebo i jiné?

KATSU: Ruční stroje zastupuje americká značka Union Special z éry 30. let, jiné stroje jsou japonské, například Juki, Seiko, japonský Brown atd. Pokud šijeme vyšší rychlostí, pak i tak zvládáme tlouštku, která odpovídá současnému japonskýmu prémiovému denimu.

DH: Všechny Momotaro džíny jsou vyrobeny pouze ze zimbabwské bavlny?

KATSU: Ano, jsou vyrobeny strikně z bavlny ze Zimbawbe a pomocí selvedge tkacích strojů.

DH: A důvod, proč jste představili na trhu značku Japan Blue? Proč je levnější? Rezignovali jste snad trochu na ztrátu kvality?

KATSU: Kdepak, vlastně jde o podobnou kvalitu jako nabízejí originální Momotaro, ale stačilo zjednodušit tkalcovskou a střihovou platformu. Pokaždé, když obchodujeme se značkami, jednotlivými zákazníky nebo návrháři, tak opravdu ne každý správně chápe, co se děje, když používáte původní techniku ​​nebo když, že tkáte pomalu a rozdílně od technik jak vznikají ostatní látky. Filozofii Momotaro Jeans už japonský zákazník pochopil, ale pro většinu zámořské klientely bývá těžké se soustředit na každý detail, jsou příliš drobné, aby byly automaticky nahlíženy objektivně. I to je důvod, proč jsme se rozhodli vyrábět jednodušší, srozumitelnější řadu, na které by dalo začít s vyučováním o přednostech japonského vintage denimu. Japan Blue přesměrovávají pozornost směrem k materiálu, který sami vyrábíme. Právě proto jsme vsadili nižší typovou řadu otevřenější pro širší publikum. Pro ty, kteří běžně perou džíny stojí cena surového denimu příliš vysoko a také neexistuje žádný důvod ke koupi nákladnou látku a pak jí hned znehodnotit v pračce.

DH: Lepší je vytvořit fading vlastní, protože v tom spočívá skutečný požitek. Jedna věc je koupit nové raw džíny, ale upravit je do požadované podoby trvá skoro celý další rok...

KATSU: Hlavně, jde o způsob jak si džíny užít. Nosíš vlastní denim, sám si je také onosíš. Jde o způsob ověřený, ale hlavně milovaný už dlouho dobu.

DH: Jako příklad džín, kterým chybějí skryté nýty na zadních kapsách a které se prodávají levněji a lépe mimo Japonsko, poslouží Japan Blue rozhodně skvěle...

KATSU: Otázka nýtů na kapsách… Vlastně šlo o opravdu nejtěžší rozhodnutí, zda tento prvek nechat anebo ne. Stejně jako v otázce zachování ostatních nýtů. Ne opravdu nejde o módní výstřelek, každý by měl dostat šanci si vybrat mezi levnějšími nebo premium kalhotami.

DH: Můžete prozradit, jaký byl dopad produkce japonského denimu na japonskou kulturu?

KATSU: Myslím, že obchod s denimem funguje v jakýchsi kruzích. Trendy se pohybují v cyklech, takže postupně zažíváme odkaz na šedesátá, sedmdesátá, ale i osmdesátá léta. Platí to i pro denim.

DH: V tom případě nás zajímá, kdo se stal japonským Jamesem Deanem.
.
KATSU: Ehm ... Akagi Keiichiro. Ten se stal televizní hvězdou, která nosila džíny, bílou košili, koženou bundu. Klidně se smějte, ale další velký boom denimu už přišel. Velký americký festival Woodstock inspiruje spoustu mladých lidí v Japonsku, kteří touží po sebevyjádření, takže sahají po odkazu hippies. Vzniká tak vlastní klon kultury, mladí Japonci chtějí být stejní jako další mladí lidé na celém světě. Momentálně představují nejchytlavější módu, z které se brzy stane obrovský trend.

DH: Takže jimi nošené a dole rozšířené džíny budou opět v kurzu?

KATSU: Ano, to je pravda. Šlo o inspirativní módní trend - však víte – džíny do zvonu, dlouhé vlasy, kytary ...

DH: ... a květiny všude kolem (smích).



DH: Pokud je mi známo, existuje v Japonsku magazín Lightning (ano, dnes je nám více než známo a máme slušnou sbírku Lightning i dalších více či méně na evropské poměry obskurních magazínů - pozn.red.). Existují čísla, které jsou pouze a jenom o denimu. Přiznám se, že je téměř nemožné najít něco podobného v Evropě. (Dnes už se Evropou úspěšně šíří německý časopis The Heritage Post, pozn. redaktora).

KATSU: Dobrý příklad typického japonského myšlení. Jeden z editorů, který opravdu miluje heritage styl, dává věci skutečně do pohybu. Je schopen postavit celé číslo jen na jednom typu látky. Proč? Protože miluje denim! Snaží se opravdu chce poznat kulturu, a pak se zaměřuje na konkrétní detaily, dopátrává vše za pozadím daného fenoménu. Pokud někteří Evropané žížní za poznáváním denimu mohou se dopátrat se a dovtípit mnohého, ovšem i tak je Lightning nejlepším časopisem na zeměkouli. Vysvětlení? Možná to, že my Japonci jsme skuteční blázni.



DH: Disponujete velkým trhem, opravdu velkým trhem. Tady v Evropě spoluexistuje mnoho národů s různými jazyky, tradicemi a vkusem. To je určitě důvod, proč jste tak výjimeční.

KATSU: Našli byste mnohem více rozdílů. Pro mě je zajímavé sledovat nepoměr mezi evropskou a japonskou módou. V Evropě se tvůrci více zaměřují na design, v Japonsku je více v hledáčku materiál a historie. To znamená, že komunita fanatických zanícenců horuje například na veřejných fórech pro denim, zatímco část dalších následníků se učí, dohledává fakta v historii. Něco se tak dává do pohybu z různých úhlů pohledu: jeden čerpá z historie, druhý souzní s módou.

DH: Tyto dva způsoby výkladu se ale někdy kříží, ne?

KATSU: Zde vidíte důvod, proč se Japoncům zamlová kam směřujete. Evropskou kulturu zbožňujeme, proto ve velkém nakupujeme Luis Vuitton, Channel, Armani, Adidas, Puma. Milujeme tyto značky, protože sami nic podobného nemáme.

DH: Z opačné strany se nám zase zamlouvají japonské limitované edice, které také vypadají velmi zábavně...

KATSU: Také se mi zamlouvá japonský design. Máme to rádi hodně odlišné.

DH: Můžeš v krátkosti popsat rozdíly v džínovém průmyslu jak je pojímán v Japonsku oproti Evropě dle vašeho úsudku? Nepodobá se tak trochu situace v obou oblastech?

KATSU: Stále existuje rozdíl mezi mentalitou a způsobem myšlení. Důvodem je to, jak nahlížíme otázku podnikání, jak věci organizujeme, anebo to, jak vnímáme marketing. Naše malé džínové značky, kterým jsme vdechli život, nejprve přemýšleli jak připravit nejlepší džíny, po kterých jsme prahli, obchod byl až na druhé koleji. Možná, že zvenčí vidíte jen malou skupinu zákazníků, které nabízí zboží malá firma, jenže po vytvoření kvality se mnohem lépe přemýšlí o směřování podniku a způsobu jak prodat zboží. Existují i další zdroje jak takovou přístup financovat. Ale nejprve musí existovat kvalitní zboží, abychom mohli prodávat.

DH: Předpokládejme, že jde zcela korektní postoj, protože nikdo si ani vzdáleně nedokázal představit jak obrovský vliv získá Levi's s řadou pracovního oblečení, zatímco ostatní lidé stále lpěli na nošení obleků. Zjednodušíme-li to, pak bude platit, že pokud potkáme člověka z roku 1910 v džínách, můžeme říci, že má „správné“ oblečení, bude vypadat celkem normálně… V té souvislosti nás zajímá, co si myslíte o budoucnosti džínoviny. Jak to bude celá odysea pokračovat? Teď samozřejmě nemluvím o hloupých malůvkách na zadní kapse, briliantech na nohavicích apod. Hovoříme o kvalitní džínovině, proto se ptám, jestli je možné další vylepšování?

KATSU: Myslím, že ano, zdá se to možné! Mám ten pocit při konfrontaci, když předvádím náš denim lidem v ostatních zemích. Respektují a chápou, zda jde o dobrou kvalitu, zda jde o rozdílnou látku anebo jen dávají najevo sympatie pro vášeň, se kterou pracujeme. Pak teprve mohou tyto informace sdílet s ostatními a tvořit ostrůvky, komunity.

DH: Takže to znamená, že budoucnost je závislá na sdílení zkušeností v malých společenstvích džínových fandů? Anebo zůstává situace neodhadnutelná díky faktu, že je velmi obtížné vidět skrz události příštího věku?

KATSU: Mohu se domnívat, že po 5 letech se bude levnější denim levnějších značek nadále prodávat velmi dobře a bude ho nosit obrovské množství zákazníků po celém světě. Ale také věřím, že ve stejné době lidé, kteří nikdy předtím nenosili denim, začnou mít zájem o tento druh látky. V Japonsku se objevil množství lidí, o kterých jsme si nikdy nemysleli, že budou nosit džíny, nikdy bychom nic podobného neodhadli, ale přesto existují. Pak jsou tu lidé, které nezajímá móda a snaží se utratit nějaké peníze za levnější denim. Co se stane pak? Budou se snažit dostat ke zboží od Momotaro.

DH: V naší zemi se o to stejné budou, doufejme, snažit s námi. Nic jiného si ani nepřipouštíme. V opačném případě by mohli přejít G-Star nebo nebo podobné značky… Myslíte si tedy, že je možné, aby se váš produkt stal ještě kvalitnějším než teď? Může být být vylepšen ve střihu anebo i v samotné látce?

KATSU: Myslím, že půjde o progres v oblasti tkaniny. Neustáváme v nepřetržitém přemýšlení nad každodenní zlepšováky, což charakterizuje celý náš koncept. Nikdy jsme ani v nejmenším nepomysleli, že jsme nejlepší na světě.

DH: No nemyslíme si, že byste udělali stejnou chybu jako udělali Američané. Že ne?

KATSU: Doufám, že ne. Pro Momotaro Jeans je taková cesta zapovězena, chceme udržet kvalitu po další generace. Japonskou tradice neztrácíme ze zřetele, neztrácíme paměť, pokud něco vezmeme za své, ponecháváme to uvnitř. Ano, jsme drazí, ale stále jdeme ve šlépějích předků, tím co sami odžijeme.



DH: Napadla mě teď jedna otázka navíc, neměli jsme jí napsanou, ale ... Jak je to s japonskými děvčaty? Ocenějí raw denim anebo vůbec?

KATSU: Raw Denim? Ještě ne.

DH: Protože jsem se snažil přesvědčit mojí paní nosit tvrdou džínovinu a moc se jí představa nošení nepřizpůsobivého materiálu po dobu několika měsíců a bez praní nelíbila.

(všeobecné veselí a smích)

KATSU: S dívkami, paními a dámami je velmi obtížné počítat jako zástupkyněmi na trhu se surovou látkou (raw denim). Potřebují totiž pohodlné stylové kalhoty, u kterých stojí na prvním místě je styl, střih je v takovém případě to nejdůležitější. V Japonsku ženy však kupují Momotaro džíny, chápou o čem je kvalitní džínovina a nemají problém ji kupovat.

DH: Ale perou jí.

KATSU: Samozřejmě, že jí perou. Nechtějí nosit zašpiněné džíny.

KISHU: Když chlapec koupí Momotaro džíny, kupuje i dívka. A možná se snažila prát džíny stejným způsobem...

KATSU: Nejprve jí to musí její kluk naučit…

DH: Ale chlapec je přeci nebude prát. A pokud ano, tak až po několika měsících.

KISHU: Nepere je, ale nosí.

KATSU: Pokud přítelkyně miluje svého přítele, pak následuje jeho příkladu. (není i v tomto rozdíl mezi japonskou a evropskou mentalitou?- pozn. redaktora)

DH: Například já, když se vracím ve svých Momotaro z party, ráno, když se probudím visí moje džíny venku na čerstvém vzduchu, aby se zbavily zápachu.

KATSU: Určitě se tak vrátí v lepší kondici.

DH: Ale stále nemohu donuti svojí dívku ke stejnému přístupu. Proto sem se ptal, zda to funguje u japonských dívek odlišně anebo se chovají stejně jako děvčata v Evropě, pokud potřebují vyprat džíny. Někdy jde o test síly vztahu s jejím klukem, ale evropské dívky budou zřejmě mnohem víc emancipované.

KATSU: Zlikvidujte veškerý zápach a bude to s nimi snadnější. Dívky nenávidí zápach, vlastně vše, co vypadá špinavě. Pokud si myslí, že to není znečištěné nebo to nemá přehnaně agresivní aroma, pak to přijmou. Zvlášť, když se nenachází žádné znečištění či skvrny uvnitř látky.

DH: No, ale v našich barech a klubech každý kouří, častokrát vylije pivo na džíny, takže džíny po prohýřené noci opravdu páchnou. Vlastně tak jde otestovat, zda jste si vybral přítelkyni do nepohody, ukažte jí půlrok nevyprané džíny. Teprve pak bude situace jasnější (ehm, nadsázka.. nebo ne?)

KATSU: Ale zápach opravdu zmizí během jednoho nebo dvou dnů, pokud dostatečně větráte. Zvlášť v případě indigových tkanin. A pokud ne, stále můžete použít vodu.

-Job- & AMPH


Žádné komentáře:

Okomentovat